Reklama
 
Blog | Petr Čuřín

Další cyklista v New Yorku

Právě jsem pobýval v New Yorku, když jsem v pravidelném sloupku Jana Macháčka četl o zdejších cyklistických stezkách. No to je nápad,  také vyrazím na kole a využiji víkendu, jednoho z mála volných i v bance, kde zavádím software.

Nikdo z mých dočasných spolupracovníků kolo nablízku nemá a tedy hledám půjčovnu kol tady v Brooklyn Heights. Nejbližší je na Bergen street., což je asi 20 minut pěšky nebo dvě stanice metrem. V sobotu ráno vyrážím pěšky k půjčovně, která je i obchodem s koly. Otvírají v deset hodin a před desátou už netrpělivě čekám před roletou. Konečně je otevřeno a přichází zklamání: všechna půjčovaná kola jsou rezervovaná. Prodavačka volá, asi majiteli obchodu, a sděluje mi, že přidávají další kolo do oběhu a jenom musím chvíli počkat, než ho mechanik seřídí.

Prohlížím si obchod a sleduji slušný cvrkot v něm. Sportovci ve strakatých dresech na silničních kolech vjíždí přímo dovnitř a vybírají si nové přilby, pár středního věku vybírá městské kolo pro manželku, mládež kola pro sebe. Konečně je kolo připravené. Ještě si říkám o zámek, což je těžký řetěz s masivním visacím zámkem, platím půjčovné, dostávám mapu cyklistických cest New Yorku a mohu vyrazit. 

Kolo je na širokých pneumatikách, se zahnutými řidítky, celkem těžké a první nasednutí mi připomíná dávnou jízdu na kole Ukrajina („Chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina“), ale rychle si zvykám a za chvíli se mi jede celkem dobře.

Reklama

Mířím po městských ulicích směrem na jih a přichází první zádrhel. V sobotu ráno je celkem malý provoz, projíždím několik křižovatek a když vidím na dalších světlech červenou, brzdím ve svém cyklistickém pruhu, abych zastavil a počkal na zelenou. Za mnou se ozývá skřípění brzd. Na poslední chvíli mě objíždí cyklista, který nadává něco v tom smyslu, že jenom moula staví na červenou, když ve volném směru nic nejede.

 OK, budu si to pamatovat příště se vždy rozhlédnu a když je volno, jedu dál, červená-zelená nerozhoduje. Takto projíždím spoustu křižovatek. Pak se však špatně rozhlédnu, vjedu do křižovatky na červenou a vpravo kousek ode mne brzdí řidička, která zastaví a ještě na mne omluvně kývá.

Tohle už jsem zažil. Loni o dovolené na Cape Codu jsem našli u pronajatého domku stará kola, na nichž naše děti s radostí začali jezdit. Cestou k oceánu bylo potřeba přejet celkem frekventovanou silnici a děti měli poprvé šok z toho, že když se k ní přiblíží, všechna auta zastaví a řidiči čekají, až se děti v klidu dostanou na druhou stranu. Přitom přechod pro chodce byl jen o 200 metrů dál.

Děti si tedy  pamatují USA jako zemi, kde na ně řidiči netroubí, nenajíždějí blízko k nim a zastaví, když je potřeba. Zlobí mě debaty v Čechách o přednosti chodců na přechodech, atd. Vždyť přece zákony, které prakticky chrání silnějšího, nejsou k ničemu dobrému.

Ale to jsem se dostal jinam a mezitím šlapu dál. Přijíždím k Prospect parku, který je velký asi jako Stromovka,  a je v něm čilý ruch. Společně se spoustou dalších cyklistů a bruslařů ujíždím dál k jihu. Prospect Park končí a vjíždím na cyklistickou stezku, která vede podél Ocean Parkway. Vše kolem připomíná, že je sobota dopoledne. Jedu židovskou čtvrtí, podél ulice je spousta synagog a všude se hemží nastrojené rodiny, muži v bílých košilích a černých kabátech, vedou stejně oblečené děti do ješiv, aby se tam učili o bohu, který je nad námi.

Šlapu dál a po několika dalších mílích podobné scenérie přijíždím k prvnímu cíli své cesty na Coney Island. Podél pláže vede cesta z prken, po které se přes den na kole nejezdí, a je tady stejně spousta lidí směřujících na pláž, zamykám kolo k zábradlí a jdu se kouknout k vodě. Pláž je čistá, oceán celkem teplý. Nedivím se, že sem míří spousta lidí. Pláže jsou ve městě, dá se sem dojet i metrem. Vedu kolo podél pobřeží a v jedné z restaurací si dávám pivo na další cestu. Začíná být pořádné horko a nic k pití jsem si sebou nevzal. Pivo je dobrý Pale Ale a raději jdu dál, abych u výčepu nezůstal.

Dál od hospod už je boardwalk volnější, nasedám a šlapu k západu. Chci objet pobřeží a dostat se Brooklynskému mostu. To je ale ještě daleko. Po chvíli bloudění a hledání v mapě jsem na cestu podél pobřeží najel, trávník odděluje cestu pro cyklisty a pěší, dobře se tu jede. Před sebou vidím obrovský Verazzano most, který spojuje Brooklyn a Staten Island, prohlížím si lodě, plující po moři a po chvíli projíždím pod mostem a přijíždím k molu, u kterého ta úžasná cesta končí  (další kus je ve výstavbě).

Kupuji si pití u prodavače na molu, pivo bohužel nemá. Chvíli odpočívám a pokračuji dál zase městem. Šlape se mi dobře, ale po chvíli zjišťuji, že jedu úplně špatně, k Dyker Heights a otáčím se tedy k severovýchodu a mimo označené cyklistické cesty jedu po 10. Avenue a Fort Hamilton Parkway. Tady se jazyky a vůně kuchyní  rychle střídají, jsem v Mexiku, Číně, Portugalsku, atd.

Přijíždím k velkému hřbitovu, který bych chtěl projet, ale vrátný mě zastavuje s tím, že na kole se dovnitř nesmí – autem ale ano. Jedu tedy kolem něj po chodníku a mířím k Brooklyn Heights, což je nóbl čtvrť naproti jihovýchodu Manhattanu. Tady už všude vedou vyznačené pruhy pro cyklisty. Dochází mi, že jsem ještě nic nejedl a zastavuji na ulici Montague, která je blízko mého místního pracoviště a kde je spousta restaurací.

Jdu do té, kam chodíme s kolegy. Kosovský majitel, jeho dcera-servírka i polská barmanka mne zdraví. Při jedné z dalších návštěv se nás servírka ptá, zda má ve své angličtině přízvuk, a oznamuje, že odjíždí studovat do Kosova. Moji místní kolegové ji škádlí, že má silný východoevropský přízvuk. Ve skutečnosti žádný nemá. Narodila se a vyrostla v Brooklynu a do Evropy jede poprvé v životě.

Dojím, dopiji své oblíbené belgické pivo a jedu dál. Chci se dostat přes Brooklynský most na Manhattan, ale nedaří se mi najít nájezd na stezku pro pěší a cyklisty a po chvíli bloudění měním plán a jedu přes Manhattan bridge. Po chvíli šlapání do mírného mostního oblouku sjíždím do čínské čtvrti. Projíždím čtvrtí ke Columbus parku a kolem vězení a řady soudů, přijíždím k radnici, kde je nápis New Amsterdam nahrazen aktuálnějším New York.

Po pár metrech  přijíždím z druhé strany k Brooklynskému mostu. Byl postaven ke konci 19. století, ale cesta pro pěší a cyklisty v prvním patře mostu vypadá mnohem novější. Z mostu je pěkný pohled na Manhattan i Brooklyn a je pěkně vidět,  jak se břeh na brooklynské straně postupně mění v další park.Přejíždím most a mířím na jih kolem hotelu Marriott, kde dočasně bydlím, a šlapu směrem k Atlantic Avenue (kde je řada dobrých arabských restaurací) a po ní  zpět směrem k prodejně kol. Po cestě si dávám v peruánském baru pivo, všichni sledují fotbal a číšníkovi trvá hrozně dlouho, než ho přinese.

Potom už jen jedu vrátit kolo, slečna u pokladny se ptá, zda bylo vše v pořádku a nechá si vylíčit průběh jízdy. Přijde ji také legrační, že jsem stavěl na červenou, když nic nejelo.

Bolí mě nohy a hlavně zadek od širokého a odpruženého sedla, které bych si býval rád odpustil. Přesto vše se má cyklista v New Yorku dobře.